|
K zamyšlení, proč se nám věci dějí tak jak se dějí…
Dva andělé, žena spěchající do práce a příkré schodiště.
– Postrč ji, říkám, postrč ji trochu!
– Vždyť ty schody jsou strašlivě příkré, upadne a přizabije se na
nich!
– Dám jí záchranu, jenom si zlomí nohu!
– To je hloupost, vždyť ta ženská spěchá do práce, už tři dny po
sobě přišla pozdě!
– No, a teď ještě bude nejmíň tři týdny na nemocenské. To ji pak
vůbec vyhodí.
– Ale to nejde, co bude dělat bez práce, přijde o slušný plat!
– Postrč ji, říkám ti, pak ti to vysvětlím, postrč ji trochu!
Stejní andělé, silnice, dvě ženy ve služebním autě, velká rychlost.
Před osobním autem jede valník naložený kládami.
– Shoď tu kládu, netahej ji jen tak!
– Ta kláda může zabít, zvlášť v té rychlosti! Když jim vletí do
čelního skla, bude po nich – a mají děti!
– Shoď to, já ji odkloním, jen se polekají.
– Ale proč, proč je chceš polekat?!
– Není čas, pak ti to řeknu, hned za zatáčkou je plakát „Čekají vás
doma!“, to už se z leknutí otřepou, připoutej jejich pozornost k tomu
plakátu, ať zastaví.
– Obě pláčou, volají domů, to je tak surové!
Korporátní večírek. Dva andělé, muž se snubním prstýnkem na ruce
a dívka.
– Ať se ještě napije.
– To stačí, už je opilý, hele, jak po ní kouká!
– Nalej mu ještě, ať pije!
– Má doma ženu a dvě děti, vždyť už se vůbec neovládá a zve tu holku
do hotelu!
– Tak ať – a ona ať souhlasí!
– No tak to máš – souhlasila, odcházejí, to je prostě hrůza! Jeho
žena se to dozví a rozvedou se!
– Tak tak, bez hádek to nepůjde. Tak to taky bylo myšleno.
Západ slunce, dva andělé.
– Tohle je teda práce, samý stres!
– Ty jsi první den na téhle úrovni, co? Tohle už je takový level,
učení stresem, kamaráde, na první úrovni se učí knihami a filmy, ale tady
už máme ty, kterým knížky nepomůžou. Musíš je z vyježděných kolejí
vyhodit stresem. Jinak se nezastaví a nezamyslí. Proč žijí, jak
žijí …
Ta první žena, zatímco bude doma sedět se zlomenou nohou, se vrátí
k šití. Až ji vyhodí, už bude mít pět zakázek a vyhazov jí ani
nezkazí náladu. Dřív, když byla o dost mladší, už to dělala a byla to
paráda! A teď už deset let odkládá návrat k tomu, co jí baví, v čem
je dobrá, říká si, že sociální jistoty jsou sociální jistoty, je to
víc, než duševní pohoda a spokojenost. Přitom jí šití vynese víc a jak
bude spokojená!
Z těch dvou žen, co na silnici plakaly, dá jedna za týden výpověď.
Dojde jí, že její místo je doma u dítěte a manžela a ne aby kvůli
práci žila týdny po hotelích v cizích městech. Narodí se jí druhé
dítě, bude studovat, stane se psycholožkou – ti spolupracují s první
úrovní.
– A co ta nevěra? Copak ta může být užitečná? Vždyť to rozvrátí
rodinu!
– Rodina? Tam dávno žádná není! Žena zapomněla, že je ženou, muž
po nocích pije, věčně se hádají, jeden druhého vydírá dětmi. To bude
dlouhý proces. A bolavý. Ale každý z nich se zamyslí, žena začne číst
ty vaše knížky a uvědomí si, že úplně zapomněla na ženskost. Naučí
se s mužem komunikovat jinak…
– A podaří se tu rodinu zachránit?
– Šance tu je. Všechno bude záležet na té ženě!
– To je teda práce!
– Zvykneš si, má to výsledky! Jak člověka vyženeš z jeho
pohodlíčka, hned se začne hýbat! Většina lidí je tak založená.
– A co když to nepomůže?
– Je ještě třetí úroveň, tam se učí ztrátami. To už je o něčem
úplně jiném …
To se jen zdá, že za všechno se dá platit penězi.
Za všechno důležité se ve skutečnosti platí kousky duše.
(Z knihy Iriny Seminové „Čas zázraků“.)
|
,
,
nebo
.
